Ekologie a životní prostředí

je souhrn látek tvořících těla všech organismů, jak rostlin, bakterií, sinic a hub, tak i živočichů. Tímto pojmem často označujeme rostlinnou biomasu využitelnou pro energetické účely. Energie biomasy má svůj prapůvod ve slunečním záření a fotosyntéze, a proto se jedná o obnovitelný zdroj energie.Celková hmotnost biomasy je obvykle stanovena vážením, popřípadě též odhadem z objemu nebo délky těla. U čerstvě nalovených organismů je stanovena živá nebo čerstvá biomasa. Přesnější je stanovení biomasy suché (sušiny) a sušiny bez popelovin. Energetická hodnota biomasy je stanovena buď spálením v joulometru, nebo na základě podílu proteinů, cukrů a tuků.

Biomasa je souhrn látek tvořících těla všech organismů, jak rostlin, bakterií, sinic a hub, tak i živočichů. Tímto pojmem často označujeme rostlinnou biomasu využitelnou pro energetické účely. Energie biomasy má svůj prapůvod ve slunečním záření a fotosyntéze, a proto se jedná o obnovitelný zdroj energie.
Celková hmotnost biomasy je obvykle stanovena vážením, popřípadě též odhadem z objemu nebo délky těla. U čerstvě nalovených organismů je stanovena živá nebo čerstvá biomasa. Přesnější je stanovení biomasy suché (sušiny) a sušiny bez popelovin. Energetická hodnota biomasy je stanovena buď spálením v joulometru, nebo na základě podílu proteinů, cukrů a tuků.

Fotosyntéza nebo také fotosyntetická asimilace je složitý biochemický proces, při kterém se mění přijatá energie světelného záření na energii chemických vazeb. Využívá světelného, např. slunečního, záření k tvorbě (syntéze) energeticky bohatých organických sloučenin – cukrů – z jednoduchých anorganických látek – oxidu uhličitého (CO2) a vody. Fotosyntéza má zásadní význam pro život na Zemi.

TŘÍDA KČ3

Tropický deštný les, též tropický deštný prales, je zalesněný biom s trvale teplým a vlhkým podnebím. Nevznikl působením člověka. Obvykle se uvádí jako dolní hranice celoročních srážek 2000 mm (v různých pojetích 1700–2500 mm). Podmínkou je, aby klima bylo vlhké skutečně celoročně, tzn. aby i v nejsušších měsících spadlo minimálně 60 mm srážek. Tento biom nalezneme zejména v rovníkových oblastech Země, byť některé okrajové enklávy mohou díky místním specifikům zasahovat až do subtropů. Nejrozsáhlejší je Amazonský deštný prales, dále Konžský deštný prales a pralesy na poloostrovech Přední a Zadní Indie. Krom nich ještě existují menší ostrovní pralesy v Karibiku, Indickém oceánu a rovníkové oblasti Pacifiku. Vlhkost vzduchu bývá až 100 %. Časté deště vše zvlhčují a rychlý bakteriální rozklad, kterému klima přeje, vykoná zbytek. Koncentrace oxidů železa a hliníku procesem laterizace způsobuje světlečervenou barvu oxisolí a někdy produkuje těžitelná ložiska (např. bauxitu,železa atd..). Na mladších substrátech, zvlášť vulkanického původu, mohou být tropické půdy relativně úrodné.

Pokud je prales vypálen, popel obohatí půdu, která je tak velmi úrodná, nicméně díky dešťům dochází k rychlé půdní erozi a živiny jsou rychle vyplaveny, takže již po 2–3 letech se získaná oblast nedá pro zemědělství použít.
Rostliny tropického deštného lesa:
Ananasovník, kávovník, banánovník, kakaovník, kokosovník, liány, orchideje, kaučukovník.

Živočichové tropického deštného lesa:
Primáti-šimpanzi, gorily, orangutani, kočkodan
Ptáci-tukan obrovský, papoušci, kolibříci
Hadi- anakonda
Lenochod, mravenečník, okapi, leguán.

Když by to byla svině s mladýma,utíkat,lézt na strom,ona okamžitě útočí.Brání prcky. Ale kdyby to byl kanec,tak vyšplhat na nejaký strom, proste mu bežet z dosahu, Ale prase navás bude utočit kly,takže velké bacha !!!!!!!!

Když uvidíte prasečí stádo, jen se je pokuste nijak neohrožovat a nechají vás napokoji, stejně tak čiňte, když se potkáte se samcem samotářem, který na vás také nebude útočit, když se pomalu vzdálíte a nebudete se praseti koukat do očí. Daleko horší je, když narazíte na bachyni se selaty. Ta se o svá mladá prasátka bojí a proto někdy stačí jen aby vás spatřila a mohla zaútočit. To poznáte tak, že se postaví přímo proti vám a začne otvírat ústa a ukazovat vám trháky. V takovém případě máte několik možností. Nesnažte se praseti utéct, je rychlejší než vy. Buď se rychle rozběhnete a vyšplháte na nejbližší strom nebo počkáte až se prase rozběhne proti vám a až bude skoro u vás uskočíte stranou. Prase většinou hází hlavou a snaží se vás nabrat na kly.

Savana je označení pro travnaté oblasti tropických a subtropických oblastí. Během roku je zde vyhraněné období dešt'ů a období sucha.V podobných klimatických podmínkách se vyskytují i zcela nebo částečně opadavé lesy. Zde traviny i dřeviny mají odlišné ekologické nároky, vzájemně se potlačují a tím vytvářejí podstatu savany. savany se vyskytují v Africe, v Austrálii, v Jižní Americe i v Severní Americe. Stromy, které se zde vyskytují, rostou jednotlivě a jsou přizpůsobeny těmto podminkám jsou baobaby nebo keře- akácie, pryšce, eukalypty. Živočichové : antilopy, gazely, zebry, žirafy, sloni, lvi a taky geopard, nosorožec, hyeny, kobylky, koaly, ptakopysci.. Člověk využívá savany k pastvě dobytka a pro jejich úrodnost, k pěstování bavlníku, podzemnice olejné, obilí,kukuřice, kávy, cukrové třtiny, batáty..

Fotosyntéza (z řeckého fós, fótos – „světlo“ a synthesis – „shrnutí“, „skládání“) nebo také fotosyntetická asimilace je složitý biochemický proces, při kterém se mění přijatá energie světelného záření na energii chemických vazeb. Využívá světelného, např. slunečního, záření k tvorbě (syntéze) energeticky bohatých organických sloučenin – cukrů – z jednoduchých anorganických látek – oxidu uhličitého (CO2) a vody. Fotosyntéza má zásadní význam pro život na Zemi.

Fotosyntéza probíhá v chloroplastech zelených rostlin a mnohých dalších eukaryotických organizmů (různé řasy), ale také v buňkách sinic a některých dalších bakterií. Jedná se o tzv. autotrofní výživu. Některé otázky týkající se jejího průběhu dosud nejsou dostatečně objasněny. Průběh se dělí do dvou fází. Ve světelné fázi barevné pigmenty pohlcují světlo, z něhož získávají energii pro následné děje. V této fázi dochází k rozkladu vody a uvolnění kyslíku (který pak využívají i jiné organismy k dýchání). Biochemické děje v temnostní fázi již světlo nepotřebují, ale využívají energii, která z něj byla ve světelné fázi získána. V této fázi dochází k zabudování oxidu uhličitého do molekul cukrů, které dále slouží buď jako zásobárna a zdroj energie, nebo jako stavební složky pro tvorbu složitějších molekul (polysacharidů, glykosidů aj.). Procesy temnostní fáze probíhají v cyklech a liší se podle druhu organismu. Vnější faktory, na nichž průběh fotosyntézy závisí, jsou světlo, teplota, voda a koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu.

Rozlišujeme fotosyntézu oxygenní (při které vzniká kyslík a pro jejíž zahájení je potřeba voda) a anoxygenní (při které kyslík nevzniká a do jejíhož zahájení nezasahuje voda), přičemž rozeznáváme různé typy anoxygenní fotosyntézy podle toho, zda je pro její zahájení potřeba sulfan, nebo organické kyseliny.

1. Step je označení pro travnaté oblasti mírného pásu. Rozkládají se na celkové rozloze přes 9 mil km². Stepní klima se vyznačuje horkými léty a chladnými zimami.
2.Fauna je souhrnné označení té části přírody, kterou se zabývá zoologie, to znamená živočichy. Souvisejícím termínem je flóra, používaná naopak v botanice.

Tropický deštný les, též tropický deštný prales, je zalesněný biom s trvale teplým a vlhkým podnebím. Nevznikl působením člověka. Obvykle se uvádí jako dolní hranice celoročních srážek 2000 mm (v různých pojetích 1700–2500 mm). Podmínkou je, aby klima bylo vlhké skutečně celoročně, tzn. aby i v nejsušších měsících spadlo minimálně 60 mm srážek. Tento biom nalezneme zejména v rovníkových oblastech Země, byť některé okrajové enklávy mohou díky místním specifikům zasahovat až do subtropů. Nejrozsáhlejší je Amazonský deštný prales, dále Konžský deštný prales a pralesy na poloostrovech Přední a Zadní Indie. Krom nich ještě existují menší ostrovní pralesy v Karibiku, Indickém oceánu a rovníkové oblasti Pacifiku. Vlhkost vzduchu bývá až 100 %. Časté deště vše zvlhčují a rychlý bakteriální rozklad, kterému klima přeje, vykoná zbytek. Koncentrace oxidů železa a hliníku procesem laterizace způsobuje světlečervenou barvu oxisolí a někdy produkuje těžitelná ložiska (např. bauxitu,železa atd..). Na mladších substrátech, zvlášť vulkanického původu, mohou být tropické půdy relativně úrodné.

Pokud je prales vypálen, popel obohatí půdu, která je tak velmi úrodná, nicméně díky dešťům dochází k rychlé půdní erozi a živiny jsou rychle vyplaveny, takže již po 2–3 letech se získaná oblast nedá pro zemědělství použít.

Fauna:Orangutan, Šimpanz, Gorili, Tukan Obrovský, Kolibříci, Lenohod, Anakonda, Mravenečník, Okapi, Leguán, Leguán, Jaguár, Pralesničky, Tapír, Piraně
Flora:FÍKUS ŠKRTIČ, MASOŽRAVÉ ROSTLINY

Nejnebezpečnější zvíře, které můžete potkat v jakékoli části naší republiky je divoké prase (sus scrofa). Prasata zdaleka nejsou takoví zabijáci, jak se o nich často tvrdí. Vlastně mají větší strach oni z vás, než vy z nich. Mají vysoce vyvinutý sluch a čich. Nejspíš se tedy radši uchílí do bezpečí, když vás ucítí nebo uslyší. Také dost záleží na tom, jaká prasata potkáte. Kdýž uvidíte prasečí stádo, jen se je pokuste nijak neohrožovat a nechají vás napokoji (i pokud se jedná o samce samotáře). Praseti byste se neměli ani moc dívat do očí. Daleko horší je, když narazíte na bachyni se selaty. Ta se o svá mladá prasátka bojí a proto někdy jen, aby vás jen mohla spatřit a mohla zaútočit (začne otvírat ústa a ukazovat trháky). Nesnažte se praseti utéct. Bud' se rychle rozběhnete a vyšplháte na nejbližší strom nebo počkáte až se prase rozběhne proti vám a až bude skoro u vás uskočíte stranou. Když víte, že mu neutečte, můžete udělat toto- rychle se stočíte do klubíčka a rukama si chráníte hlavu.

Buďte zticha, nenápadně se „vypařte", nebo vylezte na strom. V posledních letech se přemnožili divočáci a teď v zimě se ze sklizených polí stahují do lesů k městům. V lese prasata divoká škody nepáchají, spíše pomáhají rozrývat půdu, čímž se zemina provzdušní. Způsobují ale problémy v zemědělských kulturách, v lánech kukuřice a řepky. Zahrádkáři mohou své pozemky před lesními vetřelci chránit pachovými ohradníky, což jsou dřevěné tyče se speciální pěnou, z níž se uvolňuje pach podobný pachu šelem.
Jsou účinné, ale drahé, přitom není prokázáno, zda si zvěř na odpuzovač časem nezvykne, anebo prostě místo neobejde. Jediným účinným

Severský jehličnatý les neboli tajga je název biomu, který se vyskytuje především v severních zeměpisných šířkách. Dominantními druhy stromového patra jsou jehličnaté lesy. Nejvíce takových lesů se vyskytuje v Kanadě a především na Sibiři, odkud pochází i místní název tajga.Z velkých zvířat je v tajze široce rozšířen medvěd hnědý (Ursus arctos) a los (Alces alces). Medvěd hnědý dosahuje na Sibiři podstatně větší výšky i hmotnosti než v Evropě. Zdejší exempláře mohou mít hmotnost až 400 kilogramů. Těžší organismus s větším množstvím tuku odolává tvrdým sibiřským zimám.V jižních oblastech žijí i asijské formy jelena lesního, zejména jelen sibiřský (Cervus elaphus sibiricus). Do čeledi jelenovitých patří i malý 10 - 15 kg vážící kabar (Moschus moschiferus) , který je rozšířen jen na východ od Jeniseje. Velmi početní jsou zejména tajgovití hlodavci: hojně je rozšířena stromová veverka obecná (Sciurus vulgaris), která tu vytváří mnoho ras, i burunduk (Eutamias sibiricus). Ten vyhledává spíše světlejší okraje lesů, paseky a vypálené holiny. Hojné jsou i šelmy. Především je to vzácný sobol (Martes zibellina). Sobol se zdržuje v pusté tajze. Dává přednost hustým tmavým lesům s porosty sibiřské borovice limby, jedle, smrku a modřínu. K dalším šelmám patří sibiřská lasice kolonok (Mustela sibirica), lasice hranostaj (Mustela erminea), lasice kolčava (Mustela nivalis), jezevec lesní (meles meles) a největší a nejdravější z nich rosomák (Gulo gulo). Ten se živí především drobnými hlodavci, zejména norníkem tajgovým (Clethrionomys rutilus) a norníkem šedavým (Clethrionomys rufocanus). Odvažuje se však napadnout i soba a jinou vysokou zvěř. Podobná úzká závislost je i mezi rysem (Lynx lynx) a jeho hlavní potravou, zajícem bělákem (Lepus timidus). Mezi další masožravce tajgy patří například kuna lesní (Martes martes) a další kunovití.

Tropický deštný les je zalesněný biom s trvale teplým a vlhkým podnebím. Nevznikl působením člověka. Obvykle se uvádí jako dolní hranice celoročních srážek 2000 mm (v různých pojetích 1700–2500 mm). Podmínkou je, aby klima bylo vlhké skutečně celoročně, tzn. aby i v nejsušších měsících spadlo minimálně 60 mm srážek. Tento biom nalezneme zejména v rovníkových oblastech Země, byť některé okrajové enklávy mohou díky místním specifikům zasahovat až do subtropů.
Nejrozsáhlejší je Amazonský deštný prales, dále Konžský deštný prales a pralesy na poloostrovech Přední a Zadní Indie. Krom nich ještě existují menší ostrovní pralesy v Karibiku, Indickém oceánu a rovníkové oblasti Pacifiku.
Vlhkost vzduchu bývá až 100 %. Časté deště vše zvlhčují a rychlý bakteriální rozklad, kterému klima přeje, vykoná zbytek. Koncentrace oxidů železa a hliníku procesem laterizace způsobuje světle červenou barvu oxisolí a někdy produkuje těžitelná ložiska (např. bauxitu,železa atd..). Na mladších substrátech, zvlášť vulkanického původu, mohou být tropické půdy relativně úrodné.

Pokud je prales vypálen, popel obohatí půdu, která je tak velmi úrodná, nicméně díky dešťům dochází k rychlé půdní erozi a živiny jsou rychle vyplaveny, takže již po 2–3 letech se získaná oblast nedá pro zemědělství použít.

Rostliny tropického deštného lesa:
Ananasovník, kávovník, banánovník, kakaovník, kokosovník, liány, orchideje, kaučukovník.

Živočichové tropického deštného lesa:
Primáti-šimpanzi, gorily, orangutani, kočkodan
Ptáci-tukan obrovský, papoušci, kolibříci
Hadi- anakonda
Lenochod, mravenečník, okapi, leguán, stromové žáby-pralesničky, jaguár, tapír, piraně.

Step je označení pro travnaté oblasti mírného pásu. Rozkládají se na celkové rozloze přes 9 mil km². Stepní klima se vyznačuje horkými léty a chladnými zimami. Celoročně je zde nedostatek srážek pro růst dřevin. Vegetační období netrvá déle než čtyři měsíce. Stepní půdy bývají velmi úrodné a v dnešní době jsou stepi proměněny ve světové obilnice.
Název step vznikl v ruštině pro travnaté formace mírného pásu. Pro travnaté formace tropů a subtropů se používá název savana.
Fauna-Fauna je souhrnné označení té části přírody, kterou se zabývá zoologie, to znamená živočichy. Souvisejícím termínem je flóra, používaná naopak v botanice. Fauna se dělí například podle systematických kritérií (fauna ptáků = avifauna, fauna měkkýšů = malakofauna, atp.), podle zeměpisných oblastí, podle ekologických hledisek (např. fauna pouští) nebo podle velikosti (druhy mikroskopické = mikrofauna, a makroskopické = megafauna).
Podle taxonomického řazení se fauna řadí převážně do živočišné říše (Animalia), ale i do jiných, ale ty jsou zastoupeny pouze mikrofaunou.
Flora-je soubor rostlinných druhů určitého území.Termín flora se také používá pro rostlinstvo daného biotopu („horská flora“) nebo období („třetihorní flora“). V obecném použití může mít i jiné vymezení, a to užší (pouze "pravá" květena, tedy kvetoucí, semenné rostliny), nebo naopak širší (např. mikroflorou se rozumějí i nerostlinné mikroorganismy: bakterie a prvoci jiných říší).

Prase divoké je aktivní zejména v noci, den tráví většinou odpočinkem. Jedná se o skrytě žijící tvory, kteří se díky svým dokonale vyvinutým smyslům většinou velmi účinně vyhýbají přítomnosti člověka. Jejich přítomnost v lese však často můžeme zaznamenat díky jejich bahenním koupelím, ve kterých je bahno v loužích rozválené na velké ploše. Žijí obvykle ve skupinách, které průměrně obsahují 20, vzácně až 50 jedinců. Výjimkou jsou pouze staří samci, kteří žijí samotářsky.

Jsou schopni vyvinout rychlost 48 km/h

Jedná se o biologický proces, který typicky probíhá v rostlinách. Dochází při něm díky dopadajícímu světelnému záření (viditelné i neviditelné světlo) k tvorbě organických sloučenin cukrů z jednoduchých anorganických látek (voda , oxid uhličitý). Díky fotosyntéze je možný život na Zemi, tak jak ho známe.
Fotosyntéza je velmi složitý mnohofázový děj. Probíhá v chloroplastech zelených rostlin.

nebo také fotosyntetická asimilace je složitý biochemický proces, při kterém se mění přijatá energie světelného záření na energii chemických vazeb. Využívá světelného, např. slunečního, záření k tvorbě (syntéze) energeticky bohatých organických sloučenin – cukrů – z jednoduchých anorganických látek – oxidu uhličitého (CO2) a vody. Fotosyntéza má zásadní význam pro život na Zemi.

Fotosyntéza probíhá v chloroplastech zelených rostlin a mnohých dalších eukaryotických organizmů (různé řasy), ale také v buňkách sinic a některých dalších bakterií. Jedná se o tzv. autotrofní výživu. Některé otázky týkající se jejího průběhu dosud nejsou dostatečně objasněny. Průběh se dělí do dvou fází. Ve světelné fázi barevné pigmenty pohlcují světlo, z něhož získávají energii pro následné děje. V této fázi dochází k rozkladu vody a uvolnění kyslíku (který pak využívají i jiné organismy k dýchání). Biochemické děje v temnostní fázi již světlo nepotřebují, ale využívají energii, která z něj byla ve světelné fázi získána. V této fázi dochází k zabudování oxidu uhličitého do molekul cukrů, které dále slouží buď jako zásobárna a zdroj energie, nebo jako stavební složky pro tvorbu složitějších molekul (polysacharidů, glykosidů aj.). Procesy temnostní fáze probíhají v cyklech a liší se podle druhu organismu. Vnější faktory, na nichž průběh fotosyntézy závisí, jsou světlo, teplota, voda a koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu.

Rozlišujeme fotosyntézu oxygenní (při které vzniká kyslík a pro jejíž zahájení je potřeba voda) a anoxygenní (při které kyslík nevzniká a do jejíhož zahájení nezasahuje voda), přičemž rozeznáváme různé typy anoxygenní fotosyntézy podle toho, zda je pro její zahájení potřeba sulfan, nebo organické kyseliny.

Fotosyntéza je složitý biochemický proces, při kterém se mění přijatá energie světelného záření na energii chemických vazeb. Využívá světelného, např. slunečního, záření k tvorbě energeticky bohatých organických sloučenin. Fotosyntéza má zásadní význam pro život na Zemi.

Fotosyntéza probíhá v chloroplastech zelených rostlin a mnohých dalších eukaryotických organizmů , ale také v buňkách sinic a některých dalších bakterií.