Ekologie a životní prostředí

Vztahy mezi člověkem a životním prostředím

Poškozování ekosystémů:

kácení a vypalování tropických deštných lesů (likvidace přirozeného prostředí rozličných druhů živočichů a rostlin) a jejich nahrazování například palmou olejnou, vysušování mokřadů kvůli zvýšení pěstební plochy, nadměrné spásání travních společenstev a následné vodní a větrné eroze.

Přímým působením člověka bylo vyhubeno (uváděno v odborné publikaci 2002) 115 druhů ptáků a 110 druhů savců. Jedná se například o největšího ptáka Moa na Novém Zélandu nebo Dronte mauricijského na ostrově Mauritius, o zebru Kvagu v Africe, divokého koně Tarpana v Asii.

V 19. a 20. století

byl velký problém zvaný MELIORACE.

Meliorace je „v ideálním případě“ soubor různorodých opatření vedoucích ke zlepšení úrodnosti půd, které jsou přirozeně málo úrodné nebo u kterých došlo v důsledku nevhodných zásahů či působením vnějších činitelů ke snížení jejich produkční schopnosti. Meliorací může být například odvodnění zamokřené půdy nebo naopak zavlažování půd s nedostatkem vláhy, vápnění silně kyselých půd či vylehčování těžkých půd. Do melioračních úprav řadíme i protierozní ochranu půd a lesnické meliorace (vysazování melioračních dřevin atd.).

Velký dopad na krajinu v rámci melioračních opatření by mělo velkoplošné odvodnění. K velkoplošnému odvádění vody z krajiny koncem 19. století dochází nejprve v rámci protipovodňových opatření, později také pro rozšíření plochy zemědělské půdy (důraz na potravinovou soběstačnost), v posledním období meliorací v 70. a 80. letech 20. století pak rozumné důvody provádění mnohdy chyběly.

Napřimování vodních toků. Řeky byly regulovány, koryta toků byla napřímena a prohloubena - zvýšila se jejich kapacita a zrychlil odtok. Ve 20. století se často prováděly technické úpravy koryt. Především napřimování, prohlubování a tím vynuceného opevňování koryt vodních toků. Důsledkem bylo zrychlení odtoku povodňových průtoků a větší škody v níže položených územích. Při těchto technických zásazích byly nevratně zničeny cenné říční, potoční a mokřadní biotopy a výrazně se zhoršily podmínky pro samočištění vody.

V současnosti Revitalizace vodních toků je proces nápravy nevhodně provedených úprav (regulace toku) směrem k původnímu, přírodě blízkému stavu s cílem obnovy přirozené funkce vodních ekosystémů.

Důvody pro revitalizaci

• nevhodné úpravy vodních ekosystémů - například změny nivelety (sklonu), narovnávání toků, nevhodné stabilizace dna a břehů, odstraňování prahových objektů, zrychlení odtoku, likvidace břehových porostů

• likvidace malých vodních ploch (mokřadů a podmáčených stanovišť) - v důsledku meliorací

• nevhodné hospodaření na půdě - zcelování pozemků, nevhodná orba (přes vrstevnice) a nevhodné rozmístění pozemků, výsadba nevhodných plodin, likvidace remízků, mezí apod.

Cíle revitalizací

• náprava nevhodně provedených úprav a obnova přirozené funkce vodních ekosystémů

• zvýšení retenčních (zadržující vodu) schopností krajiny

• zvýšení samočistící schopnosti toků

• zvýšení stability vodního režimu snižováním rozdílů extrémních průtoků

• náprava nevhodně provedených pozemkových úprav, velkoplošného odvodnění a nevhodného hospodaření na půdě

Retenční(zadržovací) a akumulační schopnost nivy (louka s vysokou trávou) se dá podpořit vytvořením přírodě blízkých prvků. Je to například: obnova říčních ramen, tvorba přírodě blízkých paralelních koryt, budování tůní v nivě toku a výsadbou stanovištně vhodných doprovodných dřevin dobře snášejících zamokřené prostředí.

Ve 20. století minimum přechodových zón, likvidace remízků z důvodu zcelování pozemků kvůli zakládání velkých zemědělských pěstebních ploch (za komančů v JZD).

Ekoton je přechodná zóna mezi dvěma a více různými společenstvy / biotopy / ekosystémy. Je to plocha ekologického napětí, ve které jeden typ vegetace postupně nahrazuje jiný. Vyskytuje se zde obyčejně vyšší počet druhů, neboť jsou zde často druhy obou hraničních společenstev a navíc zvláštní druhy charakteristické pro přechodnou zónu - tzv.druhy okrajů

Hranice společenstev

Hranice mezi společenstvy je dobře patrná při výrazné dominanci některého druhu. Jeho náhlou nepřítomnost můžeme registrovat jako hranici dvou společenstev (jehličnatý, listnatý les; louka, les atd.).

Ostrý přechod dvou hraničních společenstev. Studniční hora, Krkonoše; (foto Ivana Kopecká)

Hranice mezi společenstvy mohou být

• ostré

• difuzní

• mozaikové

K ostrým hranicím mezi společenstvy dochází tam, kde se velmi rychle mění fyzikální prostředí na malé ploše (například při přechodu ze souše do vody, severní a jižní svahy). Mnoho ostrých hranic bylo v přírodě vytvořeno člověkem. Naproti tomu hranice mezi tajgou a tundrou vytváří v pásu několika set kilometrů mozaiku ostrých přechodů mezi oběma formacemi tak, jak se původně souvislý les postupně směrem na sever rozpadá a vytváří pouze ostrůvky mezi porosty patřícími již k tundře.

V minulém století redukce listnatých porostů v nižších nadmořských výškách a jejich nahrazení jehličnany, nadměrná výsadba jehličnanů zejména borovic a smrků kvůli rychlejšímu růstu a pro rychlejší produkci dřevní hmoty, tyto jehličnany však velmi špatně odolávají klimatickým podmínkám (zejména smrky jsou mělce kořenící dřeviny náchylné k častým vývratům, polomům), exhalátům, smrkové monokultury jsou náchylné k napadení lýkožroutem smrkovým. Kalamitní stav v Národním parku Šumava a v CHKO Beskydy. Nastupuje kalamitní těžba, což je zejména v národním parku kvůli „bezzásahovosti“ velký problém. Po vykácení na svazích hrozí půdní eroze a na rovinách hrozí zamokření. Strom je v podstatě „pumpa“, v rámci fotosyntézy příjme mnohem méně vody, než jí (té vody) následně odpaří.

Bekyně mniška je škodlivý druh motýlů, jehož housenky způsobují v některých letech kalamitní holožíry smrkových a borových monokulturních lesů zpravidla v nadmořské výšce 400 až 700 m, v ČR nejčastěji ve vnitrozemských pohořích, žerou jehlice větví.

1.Naše životní prostředí po roce 1989 - výukový film odkaz najdete ZDE